Postup cesty


View Postup Honzikovy cesty in a larger map

úterý 29. července 2014

Black Hills, Indiáni a placka

Nerad jsem opouštěl Franka a ostatní v chatě u Devils Tower, ale čekal na mě další park - Black Hills. Samořejmě bylo nutné překonat na začátku nějaké ty kopečky, ale pak už jsem se dostal na cyklostezku, která vede ze severu na jih přes celé hory je na místě bývalé železnice. To naštěstí znamená, že všechny kopce jsou mírné a navíc člověk jede celou dobu mimo ruch hlavní silnice. Kolem lesy, louky, potůčky a sem tam nějaký ten tunel skrz skálu. Výraznou změnou bylo citelné ochlazení, hned jak člověk vjel do hor, takže jsem musel nečekaně vytáhnout jak mikinu tak bundu.


Cesta přes park byla na dva dny, takže jsem se zastavil v srdci hor v městečku Hill City. Kromě funkční historické lokomotivy z roku 1880 jsem tu taky narazil na medvědy. Tedy spíš medvídky. Plyšové =) Mají zde sbírku medvídků z celého světa čítající aktuálně 8889 kusů! Celá sbírka zapsaná v Guinnessově knize rekordů je vměstnaná do malého domečku, jehož interiér tak zanechává kuriózní až lehce děsivý dojem. Perfektní místo na horor s oživlýma plyšákama =)



Poslední atrakcí v této oblasti, kterou jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít, je slavný monument Mount Rushmore. Po překonání kopcovitého terénu jsem se na místě potkal s dvojicí cyklistů, se kterými jsem se shodou okolností viděl během cesty už dvakrát. Tak jsme se pokochali, udělali společnou fotku a rozjeli se každý svou cestou.


Po Black Hills následovala opět rovinka a po pár kilometrech jsem se dostal do indiánské rezervace. Byl jsem varován, že to v té oblasti nemusí být zrovna nejbezpečnější ale pak mě jiný pán ujistil že místní jsou přátelští a nemám se ničeho bát. Jak jsem projížděl městečky tak to vypadalo že lidi jsou docela v pohodě, nicméně je to dost chudá oblast. Jediné co tu stálo za zmínku byla kasina (víc než kde jinde). Největší město v okolí bylo totální indiánské ghetto. Není to myšleno negativně, jen ta koncentrace domorodých Američanů (společensky korektní výraz pro indiány) tu byla vážně velká.
Taky jsem tu měl pár blízkých setkání s místními psy. Není to moc příjemné, když na vás od baráku vyběhne smečka aspoň 5 psů a začnou dorážet. Když začnete ujíždět tak je akorát naštvete, takže docela prekérní situace. Alespoň pro mě, z větších psů mám přirozený respekt a zkušenosti s nima nemám. Naštěstí se bojí troubení projíždějících aut =) 

Další cesta byla už docela v pohodě. Terén většinou totální placka a v každém městečku park s kempováním včetně sprch. Taky jsem zase měl jednu maratonskou etapu (172km) a nocoval jsem v srdcovém městě Valentine =)  (srdíčka opravdu na každém kroku) 


Nakonec už jen finiš za příšerného počasí a vytoužený odpočinkový den v Omaha. Ale o tom už zase příště ;) 

pondělí 21. července 2014

Přes kopec a pláně k Ďáblově věži

Medvědi nepřišli. Zato přišel hned ráno kopec - stoupání do průsmyku Togwotee. Trvalo asi 3 hodiny a necelých 30 km, než jsem dojel až úplně na vrchol. Výstup nebyl sice nijak brutální ale i tak to dalo zabrat. Nakonec jsem se ocitl v rekordní výšce 9584 stop. Kolem byla spousta míst, kde se ještě pořád držel sníh, tak jsem toho samozřejmě náležitě využil. Pak už jen zasloužená dlouhá cesta z kopce.


Všimněte si rychlosněhuláčka v pozadí ;)
Další část cesty už sice nebyla moc kopcovitá, zato jsem se opět dostal do oblasti, kde není problém ujet desítky kilometrů aniž byste narazili byť jen na malinkatou vesnici. Díky tomu jsem se musel znova uchýlit k maratonské etapě na 162km, při níž vrcholem civilizace byla jedna malinká benzínka s obchůdečkem a pochybným motelem. O nějakém stínu si na místních planinách můžete nechat jen zdát, protože stromy se tu vyskytují pouze pokud je tam někdo úmyslně zasadí, tedy u lidských obydlí, tedy velice zřídka.

Na kempy tu taky moc nehrajou, takže nejlepší je se poptat v městečku a přespat v parku nebo nebo na kousku trávníku na kraji města. Díky téhle strategii jsem taky narazil na paní ze zapadlého městečka, která mě pozvala, abych zašel do místní hodpody na pivo. Takže jsem se opět seznámil s celým osazenstvem (početnější než minule), dal si dvě piva, dostal reklamní kšiltovku a udělal si památku na přátelské městečko Edgerton =)

Cheers!
Poslední zastávkou před dalším parkem byl národní monument jménem Devils Tower. Podivný kus velké skály, která se tyčí nad okolní krajinou jako hrozivá strážní věž. Je cílem mnoha horolezeckých nadšenců i posvátným místem pro domorodé kultury, z čehož občas vznikají konflikty mezi oběma skupinami. A samozřejmě tu narazíte na hromadu obyčejných turistů, co se přijeli pouze podívat. Já jsem tady strávil den u Warmshowers hostitele, který vlastní chatu nedaleko věže. Jeho jméno je Frank Sanders a je to jeden z nejzajímavějších a nejpřátelštějších lidí co jsem kdy potkal. Těžko se to definuje, ale Frank kolem sebe šíří pohodu, dobrou náladu a člověk se tu cítí jako doma. Samotná chata je místem odkud on a ostatní horolezečtí průvodci vyrážejí s klienty zdolávat věž. Byl jsem tu vřele přivítán bohatou večeří, velkou a měkkou postelí a měl možnost seznámit se spoustou lidiček z různých koutů USA. Kéž bych měl víc času a mohl tu zůstat abych si taky vylezl na Ďáblovu Věž, snad někdy příště... =)


Královské poleženíčko

S Frankem ...
... a slečnou co s ním před chvílí byla na věži

Na závěr ještě motto, které jsem pochytil od Franka a které se mi moc líbí:

"Blessed are those who live out their dreams"

sobota 12. července 2014

Yellowstone, 2000 a krvelačné bestie

Nevýhoda zpožděných příspěvků je, že člověk musí po týdnu vzpomínat co se vlastně všechno událo. Naštěstí jisté zážitky jsou stále až děsivě živé =)

Po příjemném odpočinkovém dni mě čekalo ještě asi 500 km do Yellowstonu. Po cestě se vlastně nic moc nedělo. Až na dvě výjimky.

Zaprvé jsem se po překonání zákeřného průsmyku dostal do výšky kolem 2000 mnm a v téhle hladině jsem zůstal až do konce Yellowstonu. Je to zvláštní, když člověk jede po planině a uvědomí si že je vlastně výš než na horách (alespoň našich) =)

Druhý zážitek na cestě do národního parku byla oblast s pracovním názvem komáří údolí. Šlo o úsek asi 40 km, těsně po překonání zmíněného průsmyku. Sjel jsem do oblasti kde používají něco jako záplavové zavlažování - prostě pustí spoustu potůčků skrz louky. A má to jeden děsivý důsledek. Komáři! Miliony komárů. Pokud člověk zastavil na dýl jak 3 sekundy už měl na sobě první násosky. Po dalších 3 vteřinách bylo kolem hejno bezmála 30 krvežíznivých bestií. Taky když jste nejeli dost rychle tak dokázali přistát. Takže žádný nárok na pauzu, maximálně jen na záchod a to za cenu několika štípanců.
Bohužel to nebylo moje poslední dobrodružství s komáry.

Těsně před Yellowstonem ještě epizodka s bouří a vichřicí ve které se nedalo udržet na vozovce a pak už konečně park.
Yellowstone je super! Skoro nedotčená příroda (v rámci možností turistické atrakce), řeky, hory, gejzíry! a jiné geotermální podivnosti. Taky spousta zvířat jako bizoni (které jsem viděl) a medvědi (které jsem bohužel neviděl). Tady nemá cenu se rozepisovat, prostě sem fláknu pár fotek a to je asi tak všechno co můžu takhle na dálku udělat =)






Ještě pár slov k parku - zamykat jídlo před medvídkama, každý má zrcadlovku a žádný signál.

Rozloučením s touhle oblastí byl pobyt v kempu za Yellowstonem. Na nástěnce byla cedulka že kempování ve stanu se nedoporučuje kvůli zvýšenému výskytu medvědů v okolí. A můj stan byl jak na potvoru načichlý grilovaným masem z minulé noci. Super pozvánka pro chlupáče =D
Navíc místní populace komárů neměla daleko ke komářímu údolí. Veškerá činnost mimo stan musela probíhat za pohybu a v oblečení zakrývajícím 95% těla (a i to bylo málo). Vzpomněl jsem si tam na větu kterou mladík s dredama propašoval do úvodní modlitby na nedělní bohoslužbě v parku: "... and let all the mosquitos burn in hell!" Amen.

Člověk  má hned klidnější spaní =D

Duchovní perlička k noci v medvědy ohrožovaném kempu - v breviáři na mě večer vyskočilo tohle =)