Black Hills, Indiáni a placka

Nerad jsem opouštěl Franka a ostatní v chatě u Devils Tower, ale čekal na mě další park - Black Hills. Samořejmě bylo nutné překonat na začátku nějaké ty kopečky, ale pak už jsem se dostal na cyklostezku, která vede ze severu na jih přes celé hory je na místě bývalé železnice. To naštěstí znamená, že všechny kopce jsou mírné a navíc člověk jede celou dobu mimo ruch hlavní silnice. Kolem lesy, louky, potůčky a sem tam nějaký ten tunel skrz skálu. Výraznou změnou bylo citelné ochlazení, hned jak člověk vjel do hor, takže jsem musel nečekaně vytáhnout jak mikinu tak bundu.

Cesta přes park byla na dva dny, takže jsem se zastavil v srdci hor v městečku Hill City. Kromě funkční historické lokomotivy z roku 1880 jsem tu taky narazil na medvědy. Tedy spíš medvídky. Plyšové =) Mají zde sbírku medvídků z celého světa čítající aktuálně 8889 kusů! Celá sbírka zapsaná v Guinnessově knize rekordů je vměstnaná do malého domečku, jehož interiér tak zanechává kuriózní až lehce děsivý dojem. Perfektní místo na horor s oživlýma plyšákama =)

Poslední atrakcí v této oblasti, kterou jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít, je slavný monument Mount Rushmore. Po překonání kopcovitého terénu jsem se na místě potkal s dvojicí cyklistů, se kterými jsem se shodou okolností viděl během cesty už dvakrát. Tak jsme se pokochali, udělali společnou fotku a rozjeli se každý svou cestou.

Po Black Hills následovala opět rovinka a po pár kilometrech jsem se dostal do indiánské rezervace. Byl jsem varován, že to v té oblasti nemusí být zrovna nejbezpečnější ale pak mě jiný pán ujistil že místní jsou přátelští a nemám se ničeho bát. Jak jsem projížděl městečky tak to vypadalo že lidi jsou docela v pohodě, nicméně je to dost chudá oblast. Jediné co tu stálo za zmínku byla kasina (víc než kde jinde). Největší město v okolí bylo totální indiánské ghetto. Není to myšleno negativně, jen ta koncentrace domorodých Američanů (společensky korektní výraz pro indiány) tu byla vážně velká.

Taky jsem tu měl pár blízkých setkání s místními psy. Není to moc příjemné, když na vás od baráku vyběhne smečka aspoň 5 psů a začnou dorážet. Když začnete ujíždět tak je akorát naštvete, takže docela prekérní situace. Alespoň pro mě, z větších psů mám přirozený respekt a zkušenosti s nima nemám. Naštěstí se bojí troubení projíždějících aut =) 

Další cesta byla už docela v pohodě. Terén většinou totální placka a v každém městečku park s kempováním včetně sprch. Taky jsem zase měl jednu maratonskou etapu (172km) a nocoval jsem v srdcovém městě Valentine =)  (srdíčka opravdu na každém kroku) 

Nakonec už jen finiš za příšerného počasí a vytoužený odpočinkový den v Omaha. Ale o tom už zase příště ;)