Uplakaný GAP a C&O

Ne že bych si chtěl nějak extra stěžovat, ale přece jenom už je to pěkně dlouho, co jsem měl po cestě nějaké kopce. Takže jsem byl dokonce rád, když se terén začal čím dál víc vlnit, když jsem zamířil na jih od jezera, směr Pittsburgh. Aspoň jsem měl nějakou změnu a trochu jsem si zase protáhnul nohy. Jenomže pak se ke kopcům přidalo i počasí a to už taková zábava nebyla, protože nejnepříjemnější je jet s vlhkým oblečením a mokrýma botama a nasazování obalů na brašny je pro mě ta největší otrava na světě...
Naštěstí pršelo jen ráno a po zbytek cesty už jsem se pral jen s únavou, kopci a hustou dopravou kolem Pittsburghu. Z toho co jsem viděl ze sedla je město moc hezké a taky strašně kopcovité, jakmile se vzdálíte od řeky tak se krpálu nevyhnete =)
Sice jsem neměl čas na prohlídku ale strávil jsem ve městě noc u WS hostitelů, kteří mají byt s krásným výhledem na město (odměna za krpál) a taky si vaří vlastní pivo, takže jsem si přímo v obyváku načepoval půllitr =)

stylový výčep

sušení chmele v jídelně

Další den jsem začal v Pittsburghu na cyklotrase, která mě dovede s minimálním stoupáním přes hory až do Washingtonu DC. První část se jmenuje Great Allegheny Passage (GAP) a vede po trase bývalé železnice, která se kroutí podél velké řeky. Je to nádhera si po dlouhé době odpočinout od aut a náklaďáků a jet celé dny po rovné stezce pod klenbou stromů. Po cestě je taky spousta malých městeček, kde si může člověk odpočinout a zajít třeba na milkshake =)

super přístřešek těsně u cyklostezky

historický vlak v jednom z městeček

dokonce se i rozjel!

Jediné mi pravidelně kazilo náladu bylo počasí. Sice nepršelo pořád, ale aspoň pět dní za sebou byla vždycky nějaká přeháňka, většinou dost vydatná na to abych mi ta vlhkost vydržela apoň pár hodin. Jeden den už jsem to vzdal, a místo kempování jsem šel do B&B, kde měli docela levný sdílený pokoj (kde jsem byl stejně sám =) ), který mi poskytl suché útočiště a místo na rozvěšení všeho co potřebovalo usušit.

pára z lesů po dešti

Na GAP jsem narazil na dva dlouhé tunely, z nichž jeden byl spoře osvětlený a druhý vůbec. Musím říct že je to trošičku zneklidňující, když jedete úplně sami v šeru tunelu a ani nevidíte druhý konec :-o
Taky jsem přejel další Continental divide (hranice úmoří) na vrcholu cyklostezky. Od toho bodu už to je do DC jenom z kopce =)

do temnoty
nevím proč ale vzpomněl jsem si na bránu do Morie v LOTR

Druhou část cesty tvořil C&O Canal Trail, který vedl pro změnu podél vodního kanálu, který dříve sloužil jako dopravní cesta z DC do vnitrozemí. Povrch nebyl tak kvalitní jako na GAP ale zato okolí bylo hezčí, opět všude lesy a po cestě desítky zdymadel, které překonávaly výškový rozdíl stoupajícího terénu. Na první polovinu 19. století docela působivé.

kanál krásně kvete =)

jedno ze zdymadel

Další super věcí na téhle části cyklostezky bylo, že každých 8-10 km bylo u cesty místo na kempování s ohništěm, pitnou vodou a ToiToikou, takže pokud člověk nepostrádal sprchu, nemusel se o ubytování vůbec starat. Velká část cesty vedla taky podél řeky na které se prohánělo spousta skůtrů, vodních lyžařů apod.

vodopády na řece

Závěrečným bonusem C&O bylo, že mě stezka dovedla až přímo do centra DC a ušetřila mi spoustu nepříjemností, spojených s dopravou v hlavním městě USA =)

Malá odbočka

Stává se už pomalu nemilou tradicí, že narozeniny v zahraničí nikdy nejsou zcela podle mých představ. Stejně tomu bylo i tentokrát. Začalo to tím, že jsem nemohl najít místo na přespání v jednom větším městě. Nakonec ale jeden chlápek odpověděl, že můžu přijet, jediná nepříjemnost byla že prý sousední dům, ve kterém budu bydlet je "v renovaci" a ne všechno tam úplně funguje. Nicméně jsem tomu nepřikládal moc velký význam, nejsem přece žádná princezna že? Jenže tohle jsem fakt nečekal. Nejdřív musím říct že chlápek byl fakt vstřícný a jediný problém byl v tom co si různí lidé představí pod pojmem "renovace". Abych to zkrátil - strávil jsem narozeniny ve špinavém domě plném harampádí, na záchod jsem chodil s kýblem vody a sprcha probíhala za pomocí cykloflašek opakovaně naplňovaných teplou vodou, kterýma jsem se "sprchoval". Ke kuchyňskému koutu jsem se raději ani nepřibližoval. Poučení pro příště - nebrat popis ubytování s rezervou =)

Všechno jsem si vynahradil další den. Po cestě jsem koupil malý dort, který přežil 50 km dlouhou cestu na kole(!) a večer konečně oslava narozenin v normálním domě a v příjemné společnosti.

Bylo málo svíček tak jsem musel zvolit alternativní formu zápisu - něco pro lidi z IT ;)
(je mi 24)

Fuuuuuu!

V době narozenin už jsem byl taky mimo původní plánovanou trasu. Protože jsem totiž měl cca 6 dní náskok, rozhodl jsem se toho využít a udělat si malou odbočku. V tomhle stadiu už vás tolik netrápí nějakých 600 km navíc a tak jsem se vydal směr Niagarské vodopády. Cesta byla příjemná, podél Erijského jezera, které díky své rozloze a plážím hodně připomínalo moře. Jeden den jsem strávil s dalšími dvěma cyklisty co jeli stejným směrem - Mark a José. Byla to příjemná změna jet celý den "s někým" a mít možnost si při jízdě popovídat a vyměnit zážitky =)

Milkshake na cestu

Póza pro fanoušky

Nakonec jsem dorazil do města Buffalo, kde jsem byl u hrozně prima mladého páru, který v rámci líbánek strávil na kole celý rok! Kam se hrabu já... =D Nicméně z města je to ještě dalších 40 km k samotným vodopádům takže v rámci odpočinkového dne jsem během výletu najel 80 km. Aspoň že jsem nemusel táhnout všechny ty těžké brašny.

Taky jsem se podíval do Kanady! Jediný důvod byl, že Niagáry leží přímo na hranici a Kanadská strana má lepší výhled. Aspoň trocha zpestření při přechodu tam a zpět přes hraniční kontrolu.

další štempl do sbírky

Samotné vodopády byly super. Už z dálky je vidět oblak vodní tříště nad řekou a pak se před vámi rozprostře celá scenérie, které dominuje dlouhá, masivní opona padající vody. Některé věci asi musí člověk vidět naživo aby je zcela docenil. Naštěstí tu takových lidí bylo jen "přiměřeně hodně". Mimochodem, kolem vodopádů není problém zmoknout během slunečného dne i když jste nahoře nad vodopádem, stačí aby trochu zafoukal vítr vaším směrem =)

Lidi na loďce přijedou, nechají se postříkat vodopádem a odjedou. A dají za to 20$

U paty vodopádu. Sice se za to taky nehorázně platí ale aspoň se tu dají dělat fotky =)

Po příjezdu z výletu jsme se s hostitelama nacpali čokoládovým koláčem, pak ještě večer české pivo a další den znova na kolo abych to všechno zase vyjezdil. Po cestě zpátky z téhle odbočky jsem taky strávil noc v nejúžasnějším ze všech kempů kde jsem spal. Nešlo ani tak o cenu nebo vybavení. Těžko byste ale hledali jiný kemp kde si stan postavíte na písečné pláži přímo u vody a navíc máte perfetní výhled na západ slunce. Měkoučký písek pod nohama je taky moc příjemný, jediná nevýhoda je že se vám postupně ve stanu tvoří malé pískoviště =)
Navíc jsem se tu potkal s dalšími dvěma cyklisty a jedním motorkářem takže jsme spolu strávili příjemný večer u jednoho stolu.

to je pohodička co? ;)

Mamut a Jim

Čím víc se blížím ke konci, tím víc nestíhám blog a jiné formy mé virtuální existence. Buď jsem moc unavený po dlouhém dni, nebo nemám přístup k netu, ale většinou se mi prachsprostě nechce =D Cokoliv co vyžaduje zvýšenou mentální aktivitu je pro mě neobvykle vysilující a momentálně jsem jednoduše nastavený na režim šlapat a užívat si okolí, případně tlachat s hostitelama a lidma co potkám. Asi budu mít menší šok až se vrátím a všechno se na mě zase nahrne, ale to je ještě relativně daleko takže takovéhle myšlenky preventivně likviduju už v zárodku =)

Už jste si asi všimli že rozhodně nejedu po přímce západ-východ, ale že moje trasa oplývá různými zatáčkami a odbočkami. A bude hůř, zejména tady ke konci =D
Po St. Louis jsem zamířil směr Kentucky k nejjižnějšímu bodu mé cesty. Jízda byla docela úmorná, ne kvůli počasí nebo terénu (největší horka a hory mám už snad za sebou), ale hlavně kvůli silnicím. Krajnice žádná, navíc lemovaná dolíky k upozornění aut aby nesjely z kraje. Jako bezpečnostní prvek je to sice krásný, ale s kolem se po tom jet nedá. V Kentucky jsem měl opět možnost důvěrně se seznámit s místními psy, nicméně si už rychle zvykám a nezastavuju, jen jim dostatečně hlasitě pošlu pár pozdravů a jede se dál. Spousta z nich je taky poměrně líná a většinou neopouští svůj trávníček okolo domu.
Co se lidí týče, stal jsem se při několika příležitostech obětí pověstné "jižanské pohostinnosti". Ať už to bylo spontánní pozvání k táboráku v kempu, odvoz autem přes nebezpečný most nebo obrovská snídaně na cestu. Taky jsem tu narazil na zatím nejluxusnější WS hostitele za celou cestu, fotky mluví za vše =)

Jo a taky spooousta kukuřice po cestě =)

V Kentucky byla dvě místa, která jsem chtěl rozhodně navštívit. Prvním byl národní park Mammoth Cave National Park. Mají tu největší systém podzemních jeskyní na světě, táhnoucí se stovky kilometrů pod celou oblastí. Ze široké nabídky prohlídek jsem měl čas jen na jednu dvouhodinovou "procházku" ale určitě to stálo za to. Hlavním znakem Mamutí jeskyně nejsou krápníky a podobné útvary (i když ty jsou v oblasti taky), ale její velikost a délka. Do některých z tunelů by se pohodlně vešel menší dům, možná i ten náš =)
Fotky z jeskyně nemám, byla tma =P

model Mamutí jeskyně

Druhou atrakcí, kterou jsem si užil o něco víc než jeskyně byly destilerie. V Kentucky se totiž vyrábí 95% veškeré produkce bourbonu a zejména v jedné oblasti je jich hned několik vedle sebe. Bohužel jsem měl čas na prohlídku pouze dvou z nich. První byla malá destilerie Willet, kde veškeré výrobní procesy probíhají "postaru". Destilace v původním zařízení, koulení sudů po rampě do skladu a jejich ruční vytahování do horních pater skladu. Druhou destinací byl obrovský komplex destilerie Jim Beam. Prošel jsem si celý výrobní proces od vaření až po lahvování. Na závěr samozřejmě nesměla chybět degustace =)

uvnitř skladu

v těchle obřích skladech čeká na svůj čas celkem 2 miliony sudů bourbonu

"degustační automat"

Na závěr téhle etapy jsem si konečně na chvíli oddychl od provozu na úzké silnici, když jsem se dostal na krásnou vyasfaltovanou cyklostezku. Taky jsem tu potkal dva milé chlapíky co mě pozvali na zmrzlinu a jeden z WS hostitelů mi daroval na cestu super reflexní vestu se světýlkama =)

Dále se mi podařilo zlomit stojan na kole (asi už toho na něj bylo moc) a vrazit si do kola pěkný kus drátu. No hlavně že není nuda =D

PS. Přejel jsem do posledního ze čtyř časových pásem a od domova už mě dělí jen 6 hodin =)

s Bobem a novou reflexní vestou

RIP =(

první píchlá duše po mnoha týdnech

Omaha, Katy a Louis

Myslíš si jakej seš machr když máš 5 dní náskok? Naivko =) Tumáš horko, vlhko a kopečky. A šlapej!

Asi tak by se dal shrnout můj příjezd do Omahy, kde byl plánovaný odpočinkový den. Tohle počasí už na mě bylo fakt moc. Vrcholem bylo 35°C ve stínu (který jsem samozřejmě neměl), vlhkost víc jak 70% a k tomu občas kopečky.

K mým hostitelům jsem dorazil právě včas, jako přehřátá, potem zmáčená troska. Klimatizovaný dům byl jak chladná oáza uprostřed rozpálené pouště.
Volný den jsem využil k servisu kola, které zoufale potřebovalo vyměnit řetěz a zadní kazetu. Můj hostitel taky trval na tom že za mě celý servis zaplatí což bylo opravdu příjemné překvapení =)

Další den pak zase zpět do sedla. Počasí bylo trochu lepší, už bylo jen "normální" horko. Místní silnice bohužel nehrají na nějakou krajnici, takže to je občas docela nepříjemné. Po cestě toho k vidění taky moc není a tak poslední dobou byly cesty trošku nudné a úmorné.

O to větší zábava je pak často u WS hostitelů. Tuhle se mě po večeři jeden zeptal jestli už jsem někdy střílel z pušky. Ne? Tak si půjdeme ven trochu zastřílet =) A musím říct že to byla docela zábava, hlavně když máte jako cíl krabičku s výbušnou směsí ;)

P.S.: Ne každý kdo je Američan má zbraň, a ne každý kdo má zbraň je zabiják, jak to občas vypadá v médiích =)

Ready, Aim, Fire! 

Krabička a podstavec před a po =) 

Video:

Příjemnou změnou která přišla v dalších dnech byla cyklostezka Katy trail. Strávil jsem na ní 3 dny, po rovince, ve stínu, pryč od aut a náklaďáků. Prostě pohoda =)

Taky jsem tu narazil na unikátní noclehárnu - prázdný dům se spoustou postelí, ledničkou, sprchou, atd., který slouží zejména projíždějícím cyklistům na stezce. Klíč visel venku na sloupu. Bohužel jsem tam byl sám což bylo sice na jednu stranu super (soukromí a hudba na plný pecky) ale v noci to bylo trochu děsivé být takhle sám v podivném prázdném domě... Nechal jsem si svítit světýlko v chodbě =)

Stezka končila ve městě St. Louis, kde jsem měl opět odpočinkový den, takže jsem zajel na výlet do města k hlavní atrakci - Gateway Arch. 192 metrů vysoký štíhlý oblouk, na jehož vrchol vás vyveze klaustrofobický výtah. Pohled dolů pak stojí za to!

Malinký dvířka a pět lidí natěsnaných do minikabinky. člověk si připadá jak uvnitř vajíčka =) 

Je tu taky spousta čtvrtí s parky a krásnými domy, místy až malými hrady a zámečky. A zdejší bazilika je naprosto úchvatná - obrovská a se spoustou mozaiek a ozdob ze zlata.

Katolické studentské centrum. Škoda že nestuduju v St. Louis =/  

Ve městě jsem byl u WS hostitelů, kde o mě bylo opět dobře postaráno, seznámil jsem se s jejich papouškem jménem Clio (ona) , se kterou jsem se rychle sblížil a taky s jejich přítelem který se právě vrátil plný dojmů z ČR =) Navíc jsem měl možnost podívat se na závody na velodromu kde byl právě i můj hostitel.