Malá odbočka

Stává se už pomalu nemilou tradicí, že narozeniny v zahraničí nikdy nejsou zcela podle mých představ. Stejně tomu bylo i tentokrát. Začalo to tím, že jsem nemohl najít místo na přespání v jednom větším městě. Nakonec ale jeden chlápek odpověděl, že můžu přijet, jediná nepříjemnost byla že prý sousední dům, ve kterém budu bydlet je "v renovaci" a ne všechno tam úplně funguje. Nicméně jsem tomu nepřikládal moc velký význam, nejsem přece žádná princezna že? Jenže tohle jsem fakt nečekal. Nejdřív musím říct že chlápek byl fakt vstřícný a jediný problém byl v tom co si různí lidé představí pod pojmem "renovace". Abych to zkrátil - strávil jsem narozeniny ve špinavém domě plném harampádí, na záchod jsem chodil s kýblem vody a sprcha probíhala za pomocí cykloflašek opakovaně naplňovaných teplou vodou, kterýma jsem se "sprchoval". Ke kuchyňskému koutu jsem se raději ani nepřibližoval. Poučení pro příště - nebrat popis ubytování s rezervou =)

Všechno jsem si vynahradil další den. Po cestě jsem koupil malý dort, který přežil 50 km dlouhou cestu na kole(!) a večer konečně oslava narozenin v normálním domě a v příjemné společnosti.

Bylo málo svíček tak jsem musel zvolit alternativní formu zápisu - něco pro lidi z IT ;)
(je mi 24)

Fuuuuuu!

V době narozenin už jsem byl taky mimo původní plánovanou trasu. Protože jsem totiž měl cca 6 dní náskok, rozhodl jsem se toho využít a udělat si malou odbočku. V tomhle stadiu už vás tolik netrápí nějakých 600 km navíc a tak jsem se vydal směr Niagarské vodopády. Cesta byla příjemná, podél Erijského jezera, které díky své rozloze a plážím hodně připomínalo moře. Jeden den jsem strávil s dalšími dvěma cyklisty co jeli stejným směrem - Mark a José. Byla to příjemná změna jet celý den "s někým" a mít možnost si při jízdě popovídat a vyměnit zážitky =)

Milkshake na cestu

Póza pro fanoušky

Nakonec jsem dorazil do města Buffalo, kde jsem byl u hrozně prima mladého páru, který v rámci líbánek strávil na kole celý rok! Kam se hrabu já... =D Nicméně z města je to ještě dalších 40 km k samotným vodopádům takže v rámci odpočinkového dne jsem během výletu najel 80 km. Aspoň že jsem nemusel táhnout všechny ty těžké brašny.

Taky jsem se podíval do Kanady! Jediný důvod byl, že Niagáry leží přímo na hranici a Kanadská strana má lepší výhled. Aspoň trocha zpestření při přechodu tam a zpět přes hraniční kontrolu.

další štempl do sbírky

Samotné vodopády byly super. Už z dálky je vidět oblak vodní tříště nad řekou a pak se před vámi rozprostře celá scenérie, které dominuje dlouhá, masivní opona padající vody. Některé věci asi musí člověk vidět naživo aby je zcela docenil. Naštěstí tu takových lidí bylo jen "přiměřeně hodně". Mimochodem, kolem vodopádů není problém zmoknout během slunečného dne i když jste nahoře nad vodopádem, stačí aby trochu zafoukal vítr vaším směrem =)

Lidi na loďce přijedou, nechají se postříkat vodopádem a odjedou. A dají za to 20$

U paty vodopádu. Sice se za to taky nehorázně platí ale aspoň se tu dají dělat fotky =)

Po příjezdu z výletu jsme se s hostitelama nacpali čokoládovým koláčem, pak ještě večer české pivo a další den znova na kolo abych to všechno zase vyjezdil. Po cestě zpátky z téhle odbočky jsem taky strávil noc v nejúžasnějším ze všech kempů kde jsem spal. Nešlo ani tak o cenu nebo vybavení. Těžko byste ale hledali jiný kemp kde si stan postavíte na písečné pláži přímo u vody a navíc máte perfetní výhled na západ slunce. Měkoučký písek pod nohama je taky moc příjemný, jediná nevýhoda je že se vám postupně ve stanu tvoří malé pískoviště =)
Navíc jsem se tu potkal s dalšími dvěma cyklisty a jedním motorkářem takže jsme spolu strávili příjemný večer u jednoho stolu.

to je pohodička co? ;)

Mamut a Jim

Čím víc se blížím ke konci, tím víc nestíhám blog a jiné formy mé virtuální existence. Buď jsem moc unavený po dlouhém dni, nebo nemám přístup k netu, ale většinou se mi prachsprostě nechce =D Cokoliv co vyžaduje zvýšenou mentální aktivitu je pro mě neobvykle vysilující a momentálně jsem jednoduše nastavený na režim šlapat a užívat si okolí, případně tlachat s hostitelama a lidma co potkám. Asi budu mít menší šok až se vrátím a všechno se na mě zase nahrne, ale to je ještě relativně daleko takže takovéhle myšlenky preventivně likviduju už v zárodku =)

Už jste si asi všimli že rozhodně nejedu po přímce západ-východ, ale že moje trasa oplývá různými zatáčkami a odbočkami. A bude hůř, zejména tady ke konci =D
Po St. Louis jsem zamířil směr Kentucky k nejjižnějšímu bodu mé cesty. Jízda byla docela úmorná, ne kvůli počasí nebo terénu (největší horka a hory mám už snad za sebou), ale hlavně kvůli silnicím. Krajnice žádná, navíc lemovaná dolíky k upozornění aut aby nesjely z kraje. Jako bezpečnostní prvek je to sice krásný, ale s kolem se po tom jet nedá. V Kentucky jsem měl opět možnost důvěrně se seznámit s místními psy, nicméně si už rychle zvykám a nezastavuju, jen jim dostatečně hlasitě pošlu pár pozdravů a jede se dál. Spousta z nich je taky poměrně líná a většinou neopouští svůj trávníček okolo domu.
Co se lidí týče, stal jsem se při několika příležitostech obětí pověstné "jižanské pohostinnosti". Ať už to bylo spontánní pozvání k táboráku v kempu, odvoz autem přes nebezpečný most nebo obrovská snídaně na cestu. Taky jsem tu narazil na zatím nejluxusnější WS hostitele za celou cestu, fotky mluví za vše =)

Jo a taky spooousta kukuřice po cestě =)

V Kentucky byla dvě místa, která jsem chtěl rozhodně navštívit. Prvním byl národní park Mammoth Cave National Park. Mají tu největší systém podzemních jeskyní na světě, táhnoucí se stovky kilometrů pod celou oblastí. Ze široké nabídky prohlídek jsem měl čas jen na jednu dvouhodinovou "procházku" ale určitě to stálo za to. Hlavním znakem Mamutí jeskyně nejsou krápníky a podobné útvary (i když ty jsou v oblasti taky), ale její velikost a délka. Do některých z tunelů by se pohodlně vešel menší dům, možná i ten náš =)
Fotky z jeskyně nemám, byla tma =P

model Mamutí jeskyně

Druhou atrakcí, kterou jsem si užil o něco víc než jeskyně byly destilerie. V Kentucky se totiž vyrábí 95% veškeré produkce bourbonu a zejména v jedné oblasti je jich hned několik vedle sebe. Bohužel jsem měl čas na prohlídku pouze dvou z nich. První byla malá destilerie Willet, kde veškeré výrobní procesy probíhají "postaru". Destilace v původním zařízení, koulení sudů po rampě do skladu a jejich ruční vytahování do horních pater skladu. Druhou destinací byl obrovský komplex destilerie Jim Beam. Prošel jsem si celý výrobní proces od vaření až po lahvování. Na závěr samozřejmě nesměla chybět degustace =)

uvnitř skladu

v těchle obřích skladech čeká na svůj čas celkem 2 miliony sudů bourbonu

"degustační automat"

Na závěr téhle etapy jsem si konečně na chvíli oddychl od provozu na úzké silnici, když jsem se dostal na krásnou vyasfaltovanou cyklostezku. Taky jsem tu potkal dva milé chlapíky co mě pozvali na zmrzlinu a jeden z WS hostitelů mi daroval na cestu super reflexní vestu se světýlkama =)

Dále se mi podařilo zlomit stojan na kole (asi už toho na něj bylo moc) a vrazit si do kola pěkný kus drátu. No hlavně že není nuda =D

PS. Přejel jsem do posledního ze čtyř časových pásem a od domova už mě dělí jen 6 hodin =)

s Bobem a novou reflexní vestou

RIP =(

první píchlá duše po mnoha týdnech

Omaha, Katy a Louis

Myslíš si jakej seš machr když máš 5 dní náskok? Naivko =) Tumáš horko, vlhko a kopečky. A šlapej!

Asi tak by se dal shrnout můj příjezd do Omahy, kde byl plánovaný odpočinkový den. Tohle počasí už na mě bylo fakt moc. Vrcholem bylo 35°C ve stínu (který jsem samozřejmě neměl), vlhkost víc jak 70% a k tomu občas kopečky.

K mým hostitelům jsem dorazil právě včas, jako přehřátá, potem zmáčená troska. Klimatizovaný dům byl jak chladná oáza uprostřed rozpálené pouště.
Volný den jsem využil k servisu kola, které zoufale potřebovalo vyměnit řetěz a zadní kazetu. Můj hostitel taky trval na tom že za mě celý servis zaplatí což bylo opravdu příjemné překvapení =)

Další den pak zase zpět do sedla. Počasí bylo trochu lepší, už bylo jen "normální" horko. Místní silnice bohužel nehrají na nějakou krajnici, takže to je občas docela nepříjemné. Po cestě toho k vidění taky moc není a tak poslední dobou byly cesty trošku nudné a úmorné.

O to větší zábava je pak často u WS hostitelů. Tuhle se mě po večeři jeden zeptal jestli už jsem někdy střílel z pušky. Ne? Tak si půjdeme ven trochu zastřílet =) A musím říct že to byla docela zábava, hlavně když máte jako cíl krabičku s výbušnou směsí ;)

P.S.: Ne každý kdo je Američan má zbraň, a ne každý kdo má zbraň je zabiják, jak to občas vypadá v médiích =)

Ready, Aim, Fire! 

Krabička a podstavec před a po =) 

Video:

Příjemnou změnou která přišla v dalších dnech byla cyklostezka Katy trail. Strávil jsem na ní 3 dny, po rovince, ve stínu, pryč od aut a náklaďáků. Prostě pohoda =)

Taky jsem tu narazil na unikátní noclehárnu - prázdný dům se spoustou postelí, ledničkou, sprchou, atd., který slouží zejména projíždějícím cyklistům na stezce. Klíč visel venku na sloupu. Bohužel jsem tam byl sám což bylo sice na jednu stranu super (soukromí a hudba na plný pecky) ale v noci to bylo trochu děsivé být takhle sám v podivném prázdném domě... Nechal jsem si svítit světýlko v chodbě =)

Stezka končila ve městě St. Louis, kde jsem měl opět odpočinkový den, takže jsem zajel na výlet do města k hlavní atrakci - Gateway Arch. 192 metrů vysoký štíhlý oblouk, na jehož vrchol vás vyveze klaustrofobický výtah. Pohled dolů pak stojí za to!

Malinký dvířka a pět lidí natěsnaných do minikabinky. člověk si připadá jak uvnitř vajíčka =) 

Je tu taky spousta čtvrtí s parky a krásnými domy, místy až malými hrady a zámečky. A zdejší bazilika je naprosto úchvatná - obrovská a se spoustou mozaiek a ozdob ze zlata.

Katolické studentské centrum. Škoda že nestuduju v St. Louis =/  

Ve městě jsem byl u WS hostitelů, kde o mě bylo opět dobře postaráno, seznámil jsem se s jejich papouškem jménem Clio (ona) , se kterou jsem se rychle sblížil a taky s jejich přítelem který se právě vrátil plný dojmů z ČR =) Navíc jsem měl možnost podívat se na závody na velodromu kde byl právě i můj hostitel.

Black Hills, Indiáni a placka

Nerad jsem opouštěl Franka a ostatní v chatě u Devils Tower, ale čekal na mě další park - Black Hills. Samořejmě bylo nutné překonat na začátku nějaké ty kopečky, ale pak už jsem se dostal na cyklostezku, která vede ze severu na jih přes celé hory je na místě bývalé železnice. To naštěstí znamená, že všechny kopce jsou mírné a navíc člověk jede celou dobu mimo ruch hlavní silnice. Kolem lesy, louky, potůčky a sem tam nějaký ten tunel skrz skálu. Výraznou změnou bylo citelné ochlazení, hned jak člověk vjel do hor, takže jsem musel nečekaně vytáhnout jak mikinu tak bundu.

Cesta přes park byla na dva dny, takže jsem se zastavil v srdci hor v městečku Hill City. Kromě funkční historické lokomotivy z roku 1880 jsem tu taky narazil na medvědy. Tedy spíš medvídky. Plyšové =) Mají zde sbírku medvídků z celého světa čítající aktuálně 8889 kusů! Celá sbírka zapsaná v Guinnessově knize rekordů je vměstnaná do malého domečku, jehož interiér tak zanechává kuriózní až lehce děsivý dojem. Perfektní místo na horor s oživlýma plyšákama =)

Poslední atrakcí v této oblasti, kterou jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít, je slavný monument Mount Rushmore. Po překonání kopcovitého terénu jsem se na místě potkal s dvojicí cyklistů, se kterými jsem se shodou okolností viděl během cesty už dvakrát. Tak jsme se pokochali, udělali společnou fotku a rozjeli se každý svou cestou.

Po Black Hills následovala opět rovinka a po pár kilometrech jsem se dostal do indiánské rezervace. Byl jsem varován, že to v té oblasti nemusí být zrovna nejbezpečnější ale pak mě jiný pán ujistil že místní jsou přátelští a nemám se ničeho bát. Jak jsem projížděl městečky tak to vypadalo že lidi jsou docela v pohodě, nicméně je to dost chudá oblast. Jediné co tu stálo za zmínku byla kasina (víc než kde jinde). Největší město v okolí bylo totální indiánské ghetto. Není to myšleno negativně, jen ta koncentrace domorodých Američanů (společensky korektní výraz pro indiány) tu byla vážně velká.

Taky jsem tu měl pár blízkých setkání s místními psy. Není to moc příjemné, když na vás od baráku vyběhne smečka aspoň 5 psů a začnou dorážet. Když začnete ujíždět tak je akorát naštvete, takže docela prekérní situace. Alespoň pro mě, z větších psů mám přirozený respekt a zkušenosti s nima nemám. Naštěstí se bojí troubení projíždějících aut =) 

Další cesta byla už docela v pohodě. Terén většinou totální placka a v každém městečku park s kempováním včetně sprch. Taky jsem zase měl jednu maratonskou etapu (172km) a nocoval jsem v srdcovém městě Valentine =)  (srdíčka opravdu na každém kroku) 

Nakonec už jen finiš za příšerného počasí a vytoužený odpočinkový den v Omaha. Ale o tom už zase příště ;) 

Přes kopec a pláně k Ďáblově věži

Medvědi nepřišli. Zato přišel hned ráno kopec - stoupání do průsmyku Togwotee. Trvalo asi 3 hodiny a necelých 30 km, než jsem dojel až úplně na vrchol. Výstup nebyl sice nijak brutální ale i tak to dalo zabrat. Nakonec jsem se ocitl v rekordní výšce 9584 stop. Kolem byla spousta míst, kde se ještě pořád držel sníh, tak jsem toho samozřejmě náležitě využil. Pak už jen zasloužená dlouhá cesta z kopce.

Všimněte si rychlosněhuláčka v pozadí ;)

Další část cesty už sice nebyla moc kopcovitá, zato jsem se opět dostal do oblasti, kde není problém ujet desítky kilometrů aniž byste narazili byť jen na malinkatou vesnici. Díky tomu jsem se musel znova uchýlit k maratonské etapě na 162km, při níž vrcholem civilizace byla jedna malinká benzínka s obchůdečkem a pochybným motelem. O nějakém stínu si na místních planinách můžete nechat jen zdát, protože stromy se tu vyskytují pouze pokud je tam někdo úmyslně zasadí, tedy u lidských obydlí, tedy velice zřídka.

Na kempy tu taky moc nehrajou, takže nejlepší je se poptat v městečku a přespat v parku nebo nebo na kousku trávníku na kraji města. Díky téhle strategii jsem taky narazil na paní ze zapadlého městečka, která mě pozvala, abych zašel do místní hodpody na pivo. Takže jsem se opět seznámil s celým osazenstvem (početnější než minule), dal si dvě piva, dostal reklamní kšiltovku a udělal si památku na přátelské městečko Edgerton =)

Cheers!

Poslední zastávkou před dalším parkem byl národní monument jménem Devils Tower. Podivný kus velké skály, která se tyčí nad okolní krajinou jako hrozivá strážní věž. Je cílem mnoha horolezeckých nadšenců i posvátným místem pro domorodé kultury, z čehož občas vznikají konflikty mezi oběma skupinami. A samozřejmě tu narazíte na hromadu obyčejných turistů, co se přijeli pouze podívat. Já jsem tady strávil den u Warmshowers hostitele, který vlastní chatu nedaleko věže. Jeho jméno je Frank Sanders a je to jeden z nejzajímavějších a nejpřátelštějších lidí co jsem kdy potkal. Těžko se to definuje, ale Frank kolem sebe šíří pohodu, dobrou náladu a člověk se tu cítí jako doma. Samotná chata je místem odkud on a ostatní horolezečtí průvodci vyrážejí s klienty zdolávat věž. Byl jsem tu vřele přivítán bohatou večeří, velkou a měkkou postelí a měl možnost seznámit se spoustou lidiček z různých koutů USA. Kéž bych měl víc času a mohl tu zůstat abych si taky vylezl na Ďáblovu Věž, snad někdy příště... =)

Královské poleženíčko

S Frankem ...

... a slečnou co s ním před chvílí byla na věži

Na závěr ještě motto, které jsem pochytil od Franka a které se mi moc líbí:

"Blessed are those who live out their dreams"

Yellowstone, 2000 a krvelačné bestie

Nevýhoda zpožděných příspěvků je, že člověk musí po týdnu vzpomínat co se vlastně všechno událo. Naštěstí jisté zážitky jsou stále až děsivě živé =)

Po příjemném odpočinkovém dni mě čekalo ještě asi 500 km do Yellowstonu. Po cestě se vlastně nic moc nedělo. Až na dvě výjimky.

Zaprvé jsem se po překonání zákeřného průsmyku dostal do výšky kolem 2000 mnm a v téhle hladině jsem zůstal až do konce Yellowstonu. Je to zvláštní, když člověk jede po planině a uvědomí si že je vlastně výš než na horách (alespoň našich) =)

Druhý zážitek na cestě do národního parku byla oblast s pracovním názvem komáří údolí. Šlo o úsek asi 40 km, těsně po překonání zmíněného průsmyku. Sjel jsem do oblasti kde používají něco jako záplavové zavlažování - prostě pustí spoustu potůčků skrz louky. A má to jeden děsivý důsledek. Komáři! Miliony komárů. Pokud člověk zastavil na dýl jak 3 sekundy už měl na sobě první násosky. Po dalších 3 vteřinách bylo kolem hejno bezmála 30 krvežíznivých bestií. Taky když jste nejeli dost rychle tak dokázali přistát. Takže žádný nárok na pauzu, maximálně jen na záchod a to za cenu několika štípanců.
Bohužel to nebylo moje poslední dobrodružství s komáry.

Těsně před Yellowstonem ještě epizodka s bouří a vichřicí ve které se nedalo udržet na vozovce a pak už konečně park.

Yellowstone je super! Skoro nedotčená příroda (v rámci možností turistické atrakce), řeky, hory, gejzíry! a jiné geotermální podivnosti. Taky spousta zvířat jako bizoni (které jsem viděl) a medvědi (které jsem bohužel neviděl). Tady nemá cenu se rozepisovat, prostě sem fláknu pár fotek a to je asi tak všechno co můžu takhle na dálku udělat =)

Ještě pár slov k parku - zamykat jídlo před medvídkama, každý má zrcadlovku a žádný signál.

Rozloučením s touhle oblastí byl pobyt v kempu za Yellowstonem. Na nástěnce byla cedulka že kempování ve stanu se nedoporučuje kvůli zvýšenému výskytu medvědů v okolí. A můj stan byl jak na potvoru načichlý grilovaným masem z minulé noci. Super pozvánka pro chlupáče =D
Navíc místní populace komárů neměla daleko ke komářímu údolí. Veškerá činnost mimo stan musela probíhat za pohybu a v oblečení zakrývajícím 95% těla (a i to bylo málo). Vzpomněl jsem si tam na větu kterou mladík s dredama propašoval do úvodní modlitby na nedělní bohoslužbě v parku: "... and let all the mosquitos burn in hell!" Amen.

Člověk  má hned klidnější spaní =D

Duchovní perlička k noci v medvědy ohrožovaném kempu - v breviáři na mě večer vyskočilo tohle =)